Deník jednoho snu
KANADA 2012
1.den – První den naší expedice začínal velmi poklidně a vše šlo podle plánu. Do Kanady jsme se měli dostat přes Holandsko, přičemž let měl trvat zhruba 8 hodin. Dlouhá a nepohodlná cesta byla ještě okořeněná tím, že nám v letadle zkolaboval mladý kluk, takže jsme museli přistát někde na severu Kanady, značení ukazovalo na malé letiště někde u města St. John. Po hodinovém ošetření jsme znovu vzlétli a zhruba po hodinovém letu jsme stáli na Torontském letišti. Hmmm. Zvláštní pocit. Z letiště jsme se vypravili místní autobusovou dopravou do centra. Jelikož řidič neměl u sebe žádné peníze na vracení a my jsme zase neměli žádné drobné, tak nás řidič do centra hodil zdarma. Po nalezení vlakového nádraží neboli Union station, jsme si prošli několik bloku a nevěřícně jsme jen kroutili hlavou. Byli jsme tam.
2.den – Po 5-ti hodinovém čekání před nádražím nám konečně otevřeli, abychom se mohli zahřát, koupit si kávu a hlavně si zakoupit lístek do Quebecu. To jsme ještě ale nevěděli, že to nebude tak lehké. Na přepážce nám bylo řečeno, že je den díkuvzdání, tudíž nejsou žádná volná místa. Takže jsme to museli udělat jinak. Museli jsme si v rychlosti zařídit ubytování v Montrealu. Do Montrealu byla ještě nějaká místa volná, takže jsme se museli dopravit aspoň tam. Po příjezdu do Montrealu začalo náročné hledání ubytování. Asi po 20 dotazu směrem ke Kanaďanům jsme ubytování našli, ale vše bylo plné, takže nás chlápek s nejspíše indickými kořeny poslal o 3 bloky dál za chlápkem jménem Bob. 3x jsem zvonil, Bob nikde. Naštěstí nám dali telefonní číslo. Po telefonátu se konečně bob objevil. Po několikaminutové konverzaci, kdy z nás vypadlo, že jsme Češi a on Polák, nám ještě nakonec dal slevu a hlásal, že jsme jeho bratři. Po velmi náročném dnu jsme se konečně dostali ke spánku, ale ne nijak dlouhému.
3.den – Po krátkém spánku jsme opět vyrazili na vlakové nádraží a konečně se nám povedlo dostat se do vlaku, který směřoval do našeho vysněného místa. Cestou jsme opravdu nemohli ani na minutu zavřít oči. Bylo skvělé sledovat rozmanitost tamního kraje, ty barvy, ty vesničky, ta příroda.. Nebylo co dodat. Po příjezdu jsme byli jak omámení. Vydali jsme se k našemu ubytování, mělo to být asi 5 kilometrů. Po 10 kilometrové túře jsme zjistili, že jdeme asi špatně. Proto jsme se ihned zeptali procházejících místních lidí na cestu, kteří nevěřícně koukali, co tady děláme. Hned se s námi dali do řeči a zavolali nám taxíka. Téměř po hodině tam ale nebyl. Tak nás překvapila další věc. Lidi, kteří tam stáli s námi byli odhodláni za každou cenu nás dopravit na naše cílové místo. Bylo to neuvěřitelné. Takže začali stavět jedno auto po druhém. Asi třetí auto souhlasilo, že nás odveze asi 15km na naše místo. Šlo o mladou rodinu, která byla tak milá, neustále se nás na něco ptali, po příjezdu k hotelu jsme jim nabídli nějakou kompenzaci, ale nic nechtěli, popřáli nám krásný výlet a pořád se smáli. Opět nevím co dodat. Po neuvěřitelných zkušenostech, jsme se šli konečně pořádně a neomezeně na čase, vyspat.
4.den – čtvrtý den začínal mnohem klidněji. Procházka po místních obchůdkách a zjištění neuvěřitelného předražení potravin nám nemohlo zkazit náladu. 5 kilometrová trasa do srdce celého Quebecu byla skvělým odreagováním a klidem pro naši psychiku. Navštívení nejznámějšího hotelu a ikony celého Quebecu Le Chateau Frontenac bylo nutností. Počasí bylo na rozdíl od předešlých dní slunečné a bylo to pro focení jako stvořené. Po vymotání se ze všech možných uliček jsme samozřejmě nemohli zapomenout ochutnat pravou quebeckou kávu a vychutnávat si čas, který trávíme v tak nádherném městě. Možná jsme se také trochu snažili přizpůsobit se okolí. Quebečané dokážou sedět i hodiny a jen tak pozorovat život okolo nich. Po navštívení velmi známe uličky Quartier Petit Champlain, která tvoří spodní hranici starého Quebecu, jsme se vypravili k domovu, cestou jsme si koupili čerstvé ovoce a šli jsme se uložit ke spánku.
5.den – Pátý den začal návštěvou dlouhých přístavních trhů Vieux-Port, kde jsme museli ochutnat tradiční javorový sirup a výborné jablkové máslo. Trhy byly spojeny s krásným přístavem, který se táhnul po celém pobřeží quebeckého království. Cestou zpět jsme navštívili národní park umění a potom jsme šli 10 kilometrovou cestu na úplný Quebecký konec, kde se nacházeli nákupní a kosmetická centra. Nic levného, ale proč se nepodívat? Můžu říct, že spousta krásných a u nás ještě nedostupných věcí, ale ty ceny byly hrůzostrašné. Někdy i 3x dražší než u nás. Cestou zpět za úplné tmy jsme obdivovali osvětlení místních domečků a jejich konstrukce. Skoro každý větší dům měl malou věžičku uprostřed konstrukce, jako malá pevnost. Opravdu zvláštní. Samozřejmě okna bez záclon už mne ani nepřekvapují. Opravdu vše bylo úplně jiné. Nemusím asi ani připomínat důležitost příprav na Halloween u místních lidí, kdy tento svátek byl cítit opravdu na každém rohu.
6.den – Na šestý jsme měli naplánovaný odjezd do národního parku parku Parc national de la Jacques-Cartier . Pronájem auta dopadl hladce, tudíž jsme mohli v klidu vyrazit, škoda jen, že nebylo úplně ideální počasí, místy dokonce krutý déšť. Ale náladu nám to nezkazilo, ba naopak, 60 kilometrová cesta obklopená neskutečnými sceneriemi, jak z jiného světa a téměř nulový provoz. Po 3 hodinovém pobytu v parku, kde jsme projeli asi 25 kilometrů stezek a kvůli neutichajícímu počasí, jsme se rozhodli, že se vydáme dále. Cestou zpět do civilizace jsme se zajeli podívat do původní a značně zmodernizované vesničky Huronů a Wendaků. Byly jsme lehce zklamaní. Zrekonstruovaná osada byla spíš jen ukázka totemů, indiánských stanů, kajaků, původních kožešin a především jsme postrádali přítomnost původních indiánů, po kterých, jako by se slehla zem. Vše ovšem zachránila (původní) indiánská kuchyně. I když v přepočtu to byl asi tak 5x dražší oběd, než na který jsme zvyklí, opravdu jsme si pochutnali a mohli tak vyrazit do kaňonu huronů. Ten nebyl ničím speciální, ale procházka skrz lesnaté údolí končící menšími vodopády musí zaujmout i toho největšího flegmatika, nemyslíte? Cestou zpět jsme vrátili auto, prošli ještě několik útulných krámečků a pomalinku jsme se vydali k našemu domovu.
7.den – sedmý den jsme se vypravili opět do loděnice s místními trhy. Ne však už jen okukovat místní potraviny, nýbrž nějaké už i zakoupit. Nemohli jsme zapomenout na místní javorový sirup a na vynikající jablkové máslo. Takže po pár okamžicích se tyto pochoutky stali našimi kolegy a součástí celé expedice. Dále jsme si ještě chtěli užít krásy starého Quebecu, proto jsme navštívili vojenskou pevnost odkud byl jedinečný pohled na celý Quebec, dále pak jsme postupovali k parku zvaném Artillery Park s komplexem vojenských zařízení a k citadele Citadela Quebec, kde jsme procházeli malebné uličky plné umělců, zpěváků či tanečníků, kteří stáli o vaši přízeň a především také o vaše drobné mince. Dalším cílem tohoto dne bylo oblíbené a velmi očekávané museum civilizace, které mělo poukázat na indiánskou kulturu a způsob jejich života a jako přídavek jsme mohli shlédnout jedinečné obleky samurajských bojovníků. Po hodině a půl jsme vyšli z muzea, tak trochu v rozpacích, ale myslím si, že to stálo za to. Poslední zastávkou bylo místo nazývané Place Royale, přičemž můžeme říct, že se jednalo o úplný historický střed starého Quebecu a hlavně o kolébku francouzské civilizace v Severní Americe. Nádhera.
8.den – Osmý den nám zbývalo jediné. Pokoupit pár suvenýrů, rozloučit se s Quebecem a hlavně navštívit místo, bez kterého by naše cesta nebyla kompletní. Vodopády Montmorency falls byly sladkou tečkou po našem putování po Quebecu a krásným zakončením jedné etapy kanadské cesty. Následovalo balení všech věcí a nezbývalo nic jiného než se těšit na naší poslední snídani, která byla nezapomenutelná, přičemž javorový sirup s omeletou a ovocem nebo sladké fazole s brambory, slaninou a vajíčky byly prostě legendární. Takže? Sbohem Quebecu, třeba zase někdy..
9.den – devátý den jsme započali již v brzkých ranních hodinách, protože nám vlak z francouzské provincie do Toronta jel okolo 7 hodiny ranní, tudíž jsme museli pospíchat. Cesta trvala 8 hodin včetně hodinové zastávky v Montrealu. Do Toronta jsme se dostali asi okolo 6 hodiny večerní a čekalo nás 6 kilometrové hledání ubytování, které jsme zhruba po hodinové pátračce našli. Ubytování se nacházelo na samém konci města, ale nikomu to nevadilo, protože jsme byli asi 200m od Ontarijského jezera, kde jsme rádi při západu slunce popíjeli kávičku od Mcdonalda. Po dlouhé cestě jsme se šli trochu prospat, aby naše následující dny mohly být nabitější.
10.den – První celý den v Torontu jsme měli opravdu nabitý. První náš cíl byl podívat se do hokejové síně slávy, což bylo opravdovým zážitkem, a vidět sice jen repliku Stanley Cupu bylo úžasné a vybavuji si to dodnes. Dále jsme chtěli navštívit ikonu celého Toronta a to věž CN Tower, vyjeli jsme do výšky 360 metrů a celé město jsme měli jako na dlani. Ten výjezd nahoru pro člověka, který se bojí výšek jako já, není úplně ideální, ale zvládli jsme to a stálo to za to. Dalším místem, které jsme chtěli navštívit, byla tržnice St. Lawrence, kde si můžete koupit čerstvé ovoce, zeleninu, ryby, maso a další produkty. Poslední zastávkou před cestou domů bylo 3. největší nákupní středisko na světě a to EATON CENTER, které čítá asi 400 krámků. Cestou domů jsme si užili západ slunce u ontarijského jezera a šli si odpočinout.
11.den – jedenáctý den jsme především chtěli poznávat okolní etnika, která žijí v Torontu. Nejznámější a nejrozšířenější etnika v Torontu jsou jednoznačně Indové a Číňané, proto jsme se vypravili do China Town, kde jsme byli opravdu překvapeni, jak velká a nezávislá komunita tam žije. Mají tam vlastní potraviny, koberce, elektroniku, oblečení, téměř svůj druhý domov. Dále pak jsme procházeli portugalskou a řeckou čtvrtí, ale tyto malé uličky se té Čínské nemůžou vůbec rovnat. Samozřejmě procházka po Bay Street, King Street, Queen Street, Dundas Street a dalších hlavních tepnách Toronta, to bylo nutností. Po téměř 30 kilometrové túře jsme byli rádi, že se jde domu a opět posezení u ontarijského jezera nám zařídilo ten nejlepší relax.
12.den – dvanáctý den jsme chtěli věnovat především nejznámějšímu Torontskému muzeu neboli Royal museum of Ontario, kde měli úchvatnou expozici dinosaurů, architekturu, oblečení, zbraně a nástroje dynastie Ming, ukázku soch renesance, pozůstatky Byzantské říše, a úžasnou výstavní expozici nábytku od středověku až do současnosti samozřejmě včetně zbraní, platidel, dekorací apod. Royal Ontario Museum bylo jedno velké WAW! Cestou z muzea jsme si nemohli nechat ujít jeden z největších parků Queen’s Park a následovala procházka po nejdelší ulici v Torontu, tedy Yonge Street a cesta domů.
13.den – třináctý den jsme chtěli vypadnout z rušného velkoměsta a užít si zase trocha té přírody, takže Toronto Island‘s byla jasná volba. Nalodění se na trajekt a 15 minutová plavba na Torontské ostrůvky za městem se ukázalo jako to správné pro tento den. Po vylodění jsme si prošli ostrůvky, podívali jsme se na molo a tak nějak jsme se snažili najít, kde se najíst. Vše bylo zavřené, jelikož jsme na ostrůvkách byli mimo sezónu, tak jediným místem, kde dostat něco do našeho hladového břicha byla loděnice v přístavišti. Naivně jsme si mysleli, že mají hamburgery, ale jediné co měli, byla polévka s opečeným toastem pomazaným vrstvou másla a můžu říct, že jsme toho vůbec nelitovali a bylo to vynikající. Prošli jsme si nádherný přístav plný lodí a musím říct, že i když v Torontu moc přírody nebylo, tak tyto ostrůvky nám to plně vynahradily. Nalodili jsme se zpět do města a šli jsme zpět k našehu druhému domovu.
14.den a 15.den – čtrnáctý a patnáctý den jsme prožili u ontarijského jezera a protože jsme všechny památky a všechny velké věci Toronta už viděli, mohli jsme si v klidu vychutnávat pobyt, dobré jídlo (ale né sushi), klídek a hlavně relaxovat, protože ať už jsme chtěli nebo ne, tak náš čas odletu se neodvratně blížil.
16.den – šestnáctý den byl těžce balící, nasoukat do batohu všechny koupené suvenýry nám dělalo opravdu velký problém, ale nakonec se nám to povedlo. Už v 10 ráno jsme odešli z ubytování a jeli na letiště. 10ti hodinové čekání na letišti uteklo jako voda. A tak jsme letěli zpět do Holandska, přičemž opět tam byl někdo, kdo potřeboval lékařské ošetření, ale naštěstí ne my. Takže s hodinovým přestupem v Amsterdamu jsme byli zpět v Praze. A můžu Vám říct, byl to fakt divný pocit.
Co dodat? Kanada a hlavně Quebec ve mne zanechal úžasné vzpomínky a důvod k velkému obdivu místních lidí, vše nebylo úplně ideální, teď už bychom třeba nějaké věci řešili úplně jinak, ale to se stává a tím se člověk učí a získává zkušenosti. Nikdy však nezapomenu na moment, když jsme přiletěli do Kanady a já stál na jejich půdě a říkal jsem si jen jedinou věc.... POVEDLO SE TO..
Fotografie jsou níže na této stránce
nebo na internetové galerii:
https://plus.google.com/photos/106814045237887054124/albums/5807706126124387377
či na mém facebookovém profilu:
http://www.facebook.com/chazy.chaz.7
dále pak se můžete podívat na mojí grafickou tvorbu na mém osobním webu:
http://chazycha5.wix.com/ondrejmalygraphics